Každému bych přála svojí mámu. Ona je DAR. Nekecám. A nééé, nejsem opilá!!! Moje máma je vážně ÚŽASNÁ ŽENA.

Jako „vzorná“ dcera jsem jí však dopřála i několik prima trnitých zážitků. Teď se tomu ale musím smát. Protože víte, co cítím teď? VDĚČNOST. Nekonečnou, nepopsatelnou a vesmírnou vděčnost, že mohu být dcerou tak výjimečné ženy. Zrovna dnes jsem s ní zažila další překrásný den… A jen co odešla, vznikl i tento obrázek.

V roli dcery jsem své mamince nadělila všechno, čeho se každá máma děsí. ANO, ano, ano. ÚPLNĚ VŠECHNO! Tenkrát jsem si chtěla dělat věci po svém. Vlastně to není až tak dávno, kdy jsem byla ještě skálopevně přesvědčená, že pravdu mám já! Věděla jsem, že mám pravdu! A byla jsem přesvědčená o tom, že vím naprosto přesně, jak by to mělo být, jak by to moje moje máma měla dělat! Byly i věci, které jsem si v sobě umřížovala a zabetonovala jako NEODPUSTITELNÉ a NEZAPOMENUTELNÉ.

Spoustu věcí jsem odsuzovala, na spoustu věcí jsem byla tzv. vysazená a alergická. Stěžovala jsem si. Chtěla jsem víc a nebo jsem to chtěla jinak. A celá řada věcí byla pro mě absolutně neakceptovatelná. Dokázala jsem se urazit tak, že i vrchní urážeč by mi zatleskal. Výčitky, obviňování, soudy… Blá, bláá, blááá…

Ale potom jsem se rozhodla, že tahle cesta je nesmysl. Že vede jen a jen do s*aček. Že se na této nesmyslné cestě odpojuji sama od sebe, od radosti, od lásky… A tak přišla veliká, převeliká změna…

Teď jsem i já (úžasnou) mámou úžasné dcery a těším se na tu centrifugu, která mě s ní čeká (modlím se, ať je po tatínkovi). A tolik bych si přála být alespoň z části tak super máma, jako je ta moje.

Je to vlastně všechno tak božsky zařízené… Vesmíre, opravdu smekám všechny klobouky, které mám. DOKONALOST SAMA.

S největší láskou,

Edita