V myšlenkách se vrací k poslední hádce se svým mužem, který na ni řinčel: „Proč hergot nemůžeš být NORMÁLNÍ?“

Za 2 měsíce jí končí rodičovská dovolená, a to znamená, že by potřebovala pomoct s následujícími otázkami:

• Má pokračovat ve svém koníčku? Uživí se tím?
• Nebo má jít do práce? A pokud ano, tak do jaké?
• Co vlastně umí? Co by ji bavilo? Co je jejím posláním?
• Proč mívá občas ten divný pocit v oblasti břicha?
• A co jejich vztah? 10, 5 let spolu, dvě děti, rodinka jako z časopisu, pod pokličku naštěstí nikdo nevidí, takže vše je úžasné, ale… Hergot, to “ale” ji tam fakt ruší…!!!
• Jak má zvládat pravidelné školní přípravy se svou dcerou, bez toho, aniž by došlo k výbuchu?
• Je vůbec normální, když si klade podobné otázky?
• Jak to, že ji připadá, že nikdo nic podobného neřeší?
• JAK TO LIDI DĚLÁTE???

Hlavu má jak nafukovací balón a v oblasti srdce ji roste zvláštní tlak. Čtyřicáté narozeniny má za sebou a do toho teď ještě konec rodičovské. Má 7 kg navíc, divnou vyrážku na rukou, nic nestíhá, s mužem si řeknou ráno: „Ahoj,” a večer: „Dobrou noc,” a PMS má 26 dní v měsíci.

Sedá si k největší nabídce práce… Však tu pro ni něco bude. Všichni pracují, všichni něco dělají. Je přece normální jet každé ráno tam a odpoledne zase zpět, vyzvednout děti, udělat úkoly a všechny ty povinnosti, které nevidí nikdo jiný, než Ona. Také je určitě normální začít se v 18:30 učit násobilku, protože se z toho zítra zkrátka zkouší! „Tak, lásko, kolik je 2 x 8?” ptá se dcery. Přemýšlí. Začíná si dělat kafe. Když dopíjí druhý šálek, radostně vykřikne: “Šestnáct!” “No úžasné,” předstírá své nadšení z rychlosti, “a kolik je 8 + 8?” Na to už se ale ptát neměla…

Je to zvláštní, ale ani mantra jejího muže už nefunguje tak, jako dřív: „Zvládli jsme to my, zvládnout to i oni. Zvládli to i oni, zvládneme to i my…”

Tak hergot, jaká je ta moje práce, mé poslání?

„Ty chceš ale přece cestovat!“ s jistým důrazem, uvnitř jejího těla, na sebe upozorní Opravdová část jí samotné. 

Upřímně? Má mnohem radši, když je ticho!!! Totiž, když na sebe neupozorňuje, tak má prostor dělat ty normální věci a splynout s davem.

„Šuš!!!“ okřikne ji rázně. Pevně doufá, že nemá v úmyslu začít opět prudit. Zrovna teď, když potřebuje přijít na to, co normálního bude v životě dělat dál! S naprostým despektem a touhou zkrotit tento svůj hlas tedy dodává: „Jak cestovat? Se dvěma malými dětmi? Co to zase kecáš za nesmysly? Dcera chodí do školy, tak se laskavě prober!!! A můj muž přece nemůže!” Najednou ale ztichne… Nemůžu a nebo nechci? Z té otázky ji ale začíná píchat v břiše, a tak se raději vrací k tomu jistému, k nabídce práce.

Bez jakéhokoliv upozornění ji ale tento vnitřní hlas přepne obrazovku na portál nejrozmanitelnějšího ubytování po celém světě. Čučí na to jako puk. Taková krása. Ty možnosti. Ty barvy, názvy, destinace, styly… A v tom momentě se její vnitřní hlas chytá žezla: „Do Asie nepojedeme. Je tam vedro, je to daleko a jezdí tam všichni. Mně se líbí Evropa! Tam nikdo přes zimu nebude. Bylo by super odjet hned teď, v listopadu, a nejméně na 3 měsíce, co myslíš?“

Šmankote! Ještě, že je ta NORMÁLNĚJŠÍ! Ještě, že jako normální člověk používá mozek, což se o jejím vnitřním hlasu fakt říct nedá.

„Tak a dost!!!” houkne na svůj vnitřní hlas zpříma. „Jsi NORMÁLNÍ? Přes Vánoce???“

„No jasně, že přes Vánoce. Vždyť si posledních 5 let přeješ strávit Vánoce ne podle toho, jak chce tvůj muž, co říkají reklamy a spousta lidí okolo, ale podle toho, jak chceš ty. Pamatuješ?“

„Nepamatuju!!!“ odpovídá už fááákt naštvaně. „Přeje si to Ty, ne Já! Nebýt na Vánoce doma? Vždyť za to je upálení! Já chci mít Vánoce jako normální lidé. Chci to chtít jako můj muž. Chci mít všechno načinčané, chci dělat salát a chlebíčky, chci umýt všechna okna, zabít pavouky, vše převléknout a pouštět si koledy. Chci to všechno stihnout, chci být u plotny v krásné zástěře a popíjet v klidu svařák, chci mít purpuru na plotně, chci mít napečeno víc cukroví než moje tchýně a chci být u toho šťastná! Chci se i letos přež… k prasknutí, potom to všechno rychle rozbalit a s totálním vyčerpáním do toho bordelu padnout přímo po tlamě. Ráno chci jako čipera vyskočit a připravit k snídani okoralé chlebíčky, chci to všechno zase uklidit a chci nachystat děti tak, abychom stihli všechny návštěvy. Za pár dní chci vyhodit stromeček na hromadu u popelnice a chci stihnout výměnu všech dárků, které se mi nelíbí, nebo mi nejsou, jasný?!!!” ječí na svůj vnitřní hlas. 

„Hm, zajímavé…” usmívá se její vnitřní hlas láskyplně, „já ale cítím, že i přes tuto smršť ti začíná pomalu docházet, že to, co chci Já, chceš vlastně Ty! A co si myslíš, že chceš Ty, chce vlastně tvůj mozek. A když si to přeje tvůj mozek, tak to ale zákonitě není mé přání. Takže to, co si myslíš, že chceš, vlastně vůbec nechceš. Chápeš to?”

„Co to meleš?!!” ohrazuje se na s nádechem zoufalství. „Copak je normální jezdit někam sama s dětmi? Na 3 měsíce? Vzít dceru ze školy? A bez svého muže??? Vždyť jsme rodina! A v rodině je přece NORMÁLNÍ, že… že…” Sakra, zrovna teď ji nic nenapadá! Slyšíš mě?” Takhle rozčílená už dlouho nebyla. Sotva popadá dech. „A dcera je ve 3. třídě!!! To bych ji jako měla učit já? Vyjmenovaná slova a násobilku? Každý den? Ty ses vážně zbláznil!!!!” Tak, a teď ji určitě praskne nějaká cévka.

Proč hergot nemůže být ten vnitřní hlas alespoň trošičku NORMÁLNÍ? Proč zrovna ji takhle otravuje? Prý cestovat. A do Evropy. Vždyť po rodičovské se ženy přece NORMÁLNĚ vracejí do práce, ne?! Co si vůbec myslí, ten sobec hlasoidní?

„Víš, co si myslím?” ptá se jí její vnitřní hlas laškovně. „Myslím si, že pojedeme do Řecka. Někde jsem totiž slyšel, že zrovna Kréta je ostrov s extrémně silnou ženskou energií, a to by nám teď bodlo, že mám pravdu?“ Zhluboka dýchá do papírového pytlíku, zatímco On bez ostychu pokračuje dál. „Jéééé a představ si, že na Krétě jsou i hory, nejvyšší má 2456 m n. m. Hustýýý. Hej, my milujeme hory!!!” nadšením už skoro píská a Ona se ocitá v největší hloubce své bezradnosti a ztracenosti.

V myšlenkách se vrací k poslední hádce se svým mužem, který na ní řinčel: „Proč hergot nemůžeš být NORMÁLNÍ?“ No, kecala by, kdyby tvrdila, že to nebolelo. Totiž…

Celý život se nesnaží o nic jiného, než být NORMÁLNÍ.

Vždy se snažila dělat NORMÁLNÍ věci!!! Snažila se číst pravidelně noviny a být v obraze. Snažila se péct na cestu řízky, mít doma uklizeno, vypráno, uvařeno, zalito, vyžehleno, složeno, vyluxováno a vytřeno. Snažila se vozit své děti na kroužky, odpoledne si s nimi hrát a s láskou čekat na svého muže, až se unavený a bez energie vrátí večer domů. Snažila se být vzorná manželka a jako NORMÁLNÍ žena se snažila být klidná, vyrovnaná, respektující a usměvavá. Snažila se nebrat si věci osobně a nevytvářet si domněnky. Snažila se přijmout jeho názory za své, pít zelený ječmen, pravidelně cvičit, nejíst po 17h a mazat se krémem proti celulitidě. Snažila se být vždy upravená, nekousat si nehty, přijmout školský systém, respektovat, že času je málo, ale hlavně se snažila žít tady a teď. Přísahala by, že se v životě nesnažila o nic jiného víc, než aby byla normální.

Najednou se cítila vyčerpaně. Její vnitřní hlas si toho ale vůůůbec nevšímá a čte jí radostně dál: „Na Krétě se narodil Zeus, tajně se tam prý skrýval v jeskyních, aby se jednoho dne, v Palestině, zamiloval do krásné Európie. Hele, a teď poslouchej… Aby ji mohl získat, proměnil se v býka a unesl ji zpět na svou Krétu.”

Z ničeho nic jí projede extrémně silná vlna vzrušení. Tohle teď nečekala. Neplánovaně se jé rozšiřují panenky, točí se jí hlava a buší jí srdce. Vypadá to, že jí asi začíná pomalu docházet, že má její vnitřní hlas opět pravdu. Vždyť On má vždycky pravdu. To On zkrátka ví, kudy vedou její další kroky.

Přestává s ním bojovat. Z dálky vnímá svůj mozek, který se ocitá v naprosté panice. Mozek, který váží přibližně 1300g a přitom nad lidmi dokáže mít občas takovou moc. Slyší, jak se ji snaží varovat. Chrlí na ni jeden logický argument za druhým. „Ale já už jsem velká holka, lásko,” uklidňuje svůj mozek, „a potřebuji žít tak, jak mi radí můj vnitřní hlas.”

Ten si teď divoce tančí a Ona, s tím největším úsměvem na tváři, kupuje 3 letenky na Krétu. V zápětí platí zálohu za překrásný byt s terasou, na pláži a s výhledem na Libyjské moře.

Odlétají za 10 dnů… A jí to přijde najednou úplně normální. Protože Ona si najednou po hodně dlouhé době připadá zase NORMÁLNÍ…

P.S. Jediné, co ještě potřebuje zařídit, je: dcerky škola, nakopírovat učebnice, zjistit, jak ji to všechno naučí bez toho, aniž by se z toho zhroutila, zajistit krétské auto, naučit se pár slov řecky (v jejich vesničce bude jen pár stařičkých domorodců), napsat si seznam nákupu (nejbližší obchod je 18 km), koupit si noťas, zařídit pojištění, udělat seznam všeho, bez čeho se neobejdou, vrátit knížky do knihovny, koupit si skicáky a barvy, vymyslet, co tam budou 3 měsíce dělat, napsat tento článek, vyměnit peníze, připomenout svému muži, že vše se děje pro jejich dobro, omluvit syna z pravidelné kontroly, odhlásit dceři obědy, zajít si na nehty, zařídit dceři narozeniny, zabalit všechny hračky, knížky, sešity, pastelky a dárky k vánocům, které samozřejmě ještě musí koupit. Potom už jen stačí zajít do banky, přesvědčit samu sebe, že veškeré strachy a pochybnosti jsou zcela irelevantní, koupit si nové ponožky, zrušit všechny schůzky, omluvit dceru z plavání, koupit si odlakovač, barvu na vlasy, sehnat někde 3 velké a 3 malé kufry a modlit se, že se jim to tam všechno vejde. No, tak snad na nic nezapomněla.

K tomuto dobrodružství se můžete přidat zakoupením audio seriálu z divoké krétské pláže zde. 

Mějte se krásně a přeji Vám podobně peprné dialogy se svým vnitřním hlasem 🙂

Edita