Je to přesně to, co potřebuješ jako sůl, miláčku. A člověk na to nemusí mít papíry z Harvardu, aby se dovtípil, že to, co potřebuje stejně jako vzduch, je radost, energie a kontinuální plnění si svých vlastních snů. Je to zkrátka přesně ta cesta, po které když se vydáš, bude ti HEJ. A je to vlastně úplně SNADNODUCHÉ. 

Ale Tvá cesta rozhodně nekamarádí s ďábelskou trojkou: Normálnost, Nalajnovanost, Logika. Ba naopak! Totiž, čím větší chuť máš, se na svou vlastní cestu vrátit, tím více se tě tato ďábelská trojka snaží stáhnout na svou vlastní stranu: „To je blbost!!! Tohle nejde! Je to trapný! Nemáš na to čas, peníze, energii, talent, koule… Zapomeň na to. Neumíš to. To se prostě nedělá!!!“

Dejme tomu, že se KONEČNĚ rozhodneš jít si po té SVÉ vlastní cestě. Jako tedy dejme tomu, ju? 🙂 V tu ránu ale na tebe ďábelská trojka vytáhne kalibr největší: Pochybnosti, Strach a Výčitky: „Co bys ještě chtěla? To si jako myslíš, že to musí být všechno podle tebe? Buď normální! Když to uděláš, všechno zkazíš! Tohle NIKDY nedokážeš. Jsi blázen. Jsi trapná. Zničíš tím úplně všechno. Přestaň si vymýšlet! Co by tomu řekl, řekla, řekli? Zesměšníš se. Znemožníš se. Nedokážeš to!!! Tohle mu, ji, jim přece nemůžeš udělat!!!“

No a co si budeme povídat, v tomto bodě většina homo sapiens svůj pokus končí. Poslušně se naučí svůj tenounký hlásek vnitřního Já ignorovat a jako loutky se smíří s jakýmsi těžko popsatelným pocitem nenaplněnosti a rozbředlosti a s takovým tím zvláštním: Mám pocit, jakoby mi život utíkal mezi prsty. Mám pocit, že vlastně ani pořádně nežiju…

Hlásek vnitřního Já Tě ale naštěstí nikdy, nikdy, nikdy volat nepřestane: „Začni jezdit na koni, odjeď, buď sama, toulej se po horách, napiš knížku, maluj, zpívej, tanči, najdi si svůj vlastní byt, nauč se žonglovat, dej výpověď, začni něco vyrábět, začni to prodávat, prozkoumej mě ještě víc, začni podnikat, buď upřímná, založ kapelu, neziskovku, kup si psa, motorku, les, letenku…“

Člověk, který nejde po vlastní cestě, často bloudí a je snadno ovladatelný. Většinou nebí kudy a kam, lehce uvěří každému blábolu a v papouškování se stává mistrem světa. Občas narazí na další zbloudilé duše, což mu na nějakou dobu, přibližně na 20 – 60 let pomůže v tom, že se začne soustředit na jejich problémy a zapomene tak, že nějaká vlastní cesta vůbec existuje.

Takže většina z nás pomaloučku začíná rozumět tomu, že všechny ty divné, nepříjemné, rozkydlé a nelibé pocity nejsou ničím jiným, než naše vlastní úžasná navigace, která na nás řinčí: „Haló, tudy nééé, tady je to slepý. Otoč se, vrať se. Tudy tvá cesta nevede. Haló! Tohle je cesta někoho úplně jiného. Tady to s tebou bude házet a bude Ti tu blbě! Hrozí ti tu karambol... Vrať se, vrať se, vrať se na svou cestu…“

A co šeptá Tobě ten vnitřní hlásek?

Trénink spokojenosti by se ti mohl hóóódně líbit 🙂 a k tomu sešit na uvolnění kreativity, což? 🙂

Budu zase moc ráda, když mi dáte vědět, jak to máte Vy.

Tak ahóóóój 🙂