Začíná mi to celé pomalu docházet. Děti ještě spí, jdu na terasu a … začínají mi téct slzy. Vlítlo mi něco do očí?

ÓLA KALÁ znamená v řečtině VŠE DOBRÉ

Ráno jsem se probudila v cizí posteli. Sama! To jen aby tu hned na začátku nebyly žádné domněnky. „Takže se mi to nezdálo?!” Jdu k oknu a… „No ty bláááho, já jsem fakt na Krétě!”

Večer jsme přijeli za úplné tmy. Jakože úplné. Totiž na místních kamenitých uzoučkých cestách svítí jen měsíc. Zato tu jsou serpentiny jako krá…, na které se ještě před pár lety dostali jen oslové. Jsem přešťastná, že doba už pokročila.

Majitel našeho bydlení, na nás čekal na letišti s obří cedulí s mým jménem. Jak to, že si připadám najednou tak důležitá? Viděti cedulku se svým jménem, pro mne vrchol blaženého pocitu býti. Má důležitost stoupá s velikostí cedule.  

To mi připomíná, jak jsem v létě při couvání v centru Prahy odřela bok opravdového Porsche Kabriolet. No mazec! By se ve mně krve nedořezal! Představte si ten šílený zvuk chrkkjdkjchrrrr… Starší paní venčící cosi na mě přes ulici, jako největší Katrnožková, ječí: „Já to viděla, vy jste to odřela, to neumíte řídit?” Paní měla štěstí, že jsem se zhluboka nadechla, jinak bych se proměnila v běsnícího rotvajlera! Jako hodná holka VŽDY nechávám cedulku za stěračem. Za tři hodiny mi zvoní telefon, cizí číslo, to volá určitě Porsche, mám strach jako blázen, půjdu za katr? On je ale překvapivě milý, že prý rád poznává slušnou ženu, a to má tedy recht, to já vážně jsem! On že prý kdybych si našla chvilku a mohla přijít na Hradčanské náměstí, hned vedle Hradu, podepsat pojistnou událost. Já na to, že jasně, že asi někde nějakou chvilku vyšťourám. Jako řekne mi někdo, kdo může mít kancl hned vedle Hradu? Vede mě to do podloubí a tam… no hádejte! Ano, obrovská cedule s nápisem: “Vítejte, Edito Berková”. Nekecám a přísahám. Poté už stojí jen za zmínku mé příšerně okousané nehty, takže vyplňování pojistné události bylo peklo, k tomu ještě téměř propadlá pojistka a na závěr má sebevědomá otázka, kterou jsem rozhodně neplánovala: „Nehledáte někoho? Zrovna mi totiž končí mateřská…” 

Řecký řek mi udělal vážně radost. Kromě této božské cedule měl i klíčky od naší nové Bugatky, kterou jsem si na 3 měsíce půjčila a do které bylo hned na začátku jasné, že všichni tři se všemi našimi 7 zavazadly nevejdeme ani omylem.

Škoda, že se letuška v Praze slitovala, zavřela oči, uši i pusu, a celý ten náš cirkus polepila nápisem CRETE. Hnedle jsme toho mohli mít méně.

2hod. před odletem

„Proč toho vezeš tolik?” ptal se můj muž.

Dámy, nevím jak vy, ale na tuto otázku neznám odpověď ani ve čtyřiceti. Vždyť stejně jako já určitě moc dobře víte, že potřeba přidat cihlu k cihle nelze ovládat, takže jsem kromě Karlova mostu vzala raději úplně všechno.

Řek, jako správný Řek, řek: „No problem,” otevřel kufr své limuzíny (ještě větší bugatka, než ta naše, ale červená) a zbytek našich zavazadel k sobě s úsměvem narval.

Tehdy, když jsem v sobě začínala cítit touhu po změně (tento článek), jsem si snila o místu, které bude divoké, nespoutané, syrové, bezpečné, neturistické, v Evropě, přímo u moře, obehnané horami, s krbem a já se tam budu cítit jako princezna. Pokud jste žena, tak jsem si jasta, že tomuto mému skromnému přání rozumíte. A pokud jste muž, tak se asi o porozumění ani nesnažte a dál doufejte, že jednou potkáte paní Normální…

Výhled na západ slunce nad naší vesnicí

Vesmír mě vyslyšel, a tak nejbližší obchod je od našeho domu vzdálen pouhou půl hodinku autem. Otevřeno má jen v pondělí odpoledne a ve čtvrtek ráno, ale v úterý jsou místní trhy, takže pohodička.

Vím, půlhodinka zní jako pšouknutí, kort v Praze, kde se za 30 min. během popojíždění stačíte namalovat, vyřídit si pracovní i super tajné hovory, nakoupit online, zaplatit dětem obědy i olajkovat pár příspěvků. Tady je to malinkalinko jinak…

Slovo serpentina je odvozeno z latinského slova serpentum, což znamená had (řekla bych spíš hadice), a dle mého názoru nemohli páni lingvisti dát něčemu tak šílenému příhodnější název. Totiž opravdu se jedná o zatáčky jako prase, které se točí o 165 a více stupňů, a to prakticky do protisměru, takže se musí rovně koukat postranním okýnkem.

Po celodenním cestování autem, letadlem, jezdícími schody a letištním transferem jsem měla za úkol ve tmě, s plnou polní, zdolat horu ASTEROUSIA, horu plnou hvězd. Je to hora tak vysoká, že ani místňáci nevědí, kolik měří. Avšak žádný problém pro holku z Čech, se dvěma malými dětmi, která uprostřed PMS udělala své životní rozhodnutí – strávit tři měsíce (Vánoce, Nový rok a narozeniny celé posádky) sama v opuštěné krétské vesnici.

I přesto, že bych klidně mohla učit Niky Laudu, začínala jsem v 19. serpentině cítit mírnou únavu, až mě to samotnou překvapilo. Vždyť jsem za sebou měla jen měsíční vypětí, batoh plný pochybností a strachů, vyjednávání domácí výuky své dcery, a to současně s její před-narozeninovou oslavou, rušení schůzek, nákup vánočních dárků, nekonečné balení úplně všeho, (legální) vypalování CD pro děti, kopírování učebnic, ranní cestu na letiště, dva lety, stres z vyjmenovaných slov po B, dokola se opakující otázku: „Kdy už tam budem?” a víru, že se opravdu vše děje pro mé dobro, a že bych tedy rozhodně neměla brát nic tak vážně.

Jsme tady! V bytě nás čeká řecká maminka. Kulatá, malinká, usměvavá kréťanka, které nerozumím ani slovo. Stůl je obložený domácím olivovým olejem, domácím vínem, místní rakií, vázou plnou čerstvě natrhané bazalky, božskou večeří, mísou ovoce, domácími sušenkami a maňásky pro mé dětičky. V zápětí mi tato milá dáma v plynulé řečtině ukazuje pračku, klimatizaci, ledničku, žaluzie, solární ohřev na vodu, filtry do kávovaru, koření, žehličku, fén na vlasy, čisté ručníky a povlečení.

Takže teď, druhý den ráno, mi to celé začíná teprve docházet. Děti ještě spí, jdu na terasu a … začínají mi téct slzy. Nevím, buď mi do očí něco fouklo anebo právě prožívám nával nepopsatelného štěstí. Náš byt je božský. Kromě jiného tu mám i vysněný krb a terasu. Fotím, vzlykám, řehtám se, lapám po dechu. Jsem na konci světa. V roli mámy. Nikde nikdo. Včera jsem byla ještě v Praze, nyní jsem obklopena mořem a milovanými horami a vůbec nevím, co s námi bude…

Všude okolo jsou vylidněné domečky s modro-bílým nátěrem, polorozbořené stavby, tisíce schodů, růžové odkvétající oleandry, masivní pohoří Asterousia, kočky, psi, divoké kozy, nekonečné Lybijské moře, kulhající pán z domečku na konci pláže, vousatý majitel taverny – Takis, který má otevřeno jen tehdy, když mu to vyjde. No a potom já a mé dvě děti. Říkám si, že jsem nemohla udělat lepší rozhodnutí.

Další dva dny fouká dle Beaufortovy stupnice osmička. To je větřík, který pohybuje celými stromy a vzpřímená chůze je i pro dospělého jedince krapítek obtížná. Sleduji svého vlajícího syna a zároveň svůj mozek, který začíná opět panikařit: „Co jsi to provedla?! Šíleně fouká! Co když přijde nějaká velká vlna? A nebo zemětřesení? Ty bláho, na nákup musíme támhle za tu horu! Udělala jsi šílenou kravinu! Co tu pro Pána Jána budeš tři měsíce dělat???”

„Prostě jenom tam budeme…” slyším opět své vnitřní hlas, „a ty opět najdeš samu sebe!”

Audio seriál z divoké krétské pláže právě teď v AKCI!