JAK JSEM SE DOSTALA K TRÉNINKU SPOKOJENOSTI

Tenkrát jsem začínala mít strach, že mi hrábne... 

Všude se mluvilo o \"FLOW\". Všichni na mě působili, že je to jejich přirozený stav. Já jsem však velice silně cítila, že jsem \"fucking far from flow\". Proč? No, jak bych to jen... Zkrátka jsem se \"najednou\" ocitla v područí svých sebedestruktivních stavů nezvladatelné žárlivosti a srovnávání se. K tomu za nitky začala tahat neustále stoupající agresivita a to celé v prima kombinaci ostře bodajících myšlenek: nejsi dost dobrá, hezká, dost přirozená, dost usměvavá, dost hubená, dost něžná, křehká, dost ženská...

Můj psychický stav se pomaloučku, za to zcela nekompromisně zhoršoval. Hodně podobné jako nenápadné ukládání špeků pod kůži s ulhanou větou: \"To ještě není tak strašný.\" Měla jsem za sebou tisíce přednášek a workshopů. No, tisíce asi ne, ale připadalo mi to tak. Každopádně jsem měla pocit, že bych klíďo mohla přednášet osobní růst na Oxfordu. Zkusila jsem i individuální sezení, konstelace, a o tom všem jsem měla na poličce víc knih než celá státní knihovna. Nadšení mi však vydrželo vždy jen několik dní, někdy dokonce jen pár hodin. No za ty prachy, no neber to. 

V čem jsem se však naopak začala bravůrně kotvit, bylo přesvědčení, že můj \"psycho stav\" je jasným a nekompromisním důsledkem mé nespravedlivé minulosti (fňuk), mého dětství (fňuk na druhou), nevyřešeného vztahu s tátou (úplné bééé) a všech úhybných manévrů partnera (ten za to všechno mohl nejvíc!).

Cítila jsem, že se řítím do hluboké temné jámy. Začala jsem být opravdu zoufalá. Ke všemu mě pravidelně začaly navštěvovat i nelibé fyzické projevy - celkový třes, bolesti zad, časté pocity nevolnosti a přejídání se. Toužila jsem lusknout prsty a cítit úlevu. V uších mi najednou začalo stále častěji tepat opakující se slovo: \"Prášky, prášky, prášky\". Jenže, do tohoto zmatku a ztracenosti jsem najednou někde hluboko sebe slyšela jakýsi záchvěv vnitřního hlásku, který mi zcela vyčerpán, zato s tou největší láskou vytrvale šeptal:  

"Život tě má bavit!!!
Jsi tu proto, aby sis to tady užívala!"

Byla sobota, na psychiatrii měli zavřeno, takže prášky se mi vyhnuly... Ocitla jsem se však na zajímavé křižovatce.

Na jedné straně byla highway oběti dlážděná křivdou, nespravedlností, nesnesitelným chováním ostatních lidí, ublížeností, komplikovaným narozením, fyzickou bolestí, alkoholismem a smrtí mého táty, nekomunikací partnera, karmickou zátěží, rodovou linií, nesnesitelnou žárlivostí, nedůvěrou a nekonečným srovnáváním se.

Vrabci na střeše si cvrdlikali, že tohle všechno plus asi milion dalších věcí prý stačí jen vyčistit, odpustit, projít si jimi a hned se člověku uleví. Matika mi nikdy moc nešla, ale tohle jsem si u sebe spočítala nejméně na 3 životy práce...

Na této křižovatce jsem ale vnímala i pidi cestičku spíš pro mravenečky, než pro kohokoliv jiného. A na té jsem najednou zahlédla podstatu svého života... Viděla jsem tam RADOST. A tenkrát jsem celá usmrkaná a flekatá od zoufalého pláče bouchla do stolu a rozhodla jsem se!!! Totiž síla lidského rozhodnutí je prý fyzikálně nepopsatelná. Je to síla, která dokáže všechno. Síla, která nás rychlostí světla vrátí na svou vlastní cestu. Zkrátka síla lidského rozhodnutí je fakt síla!!!

Má rozhodnutí

  • 1
    Začnu se TRÉNOVAT v pozornosti na věci, které mi dělají dobře.
  • 2
    Začnu se TRÉNOVAT v "NEpozornosti" až v totální ignoraci na věci, lidičky, akce, slova a grimasy, po kterých se dobře necítím (teď mluvím hodně slušně).
  • 3
    A začnu pozorovat svou vnitřní vibraci a tedy i to všechno, co k sobě přitahuji.
  • 4
    Za každou stížnost si udělám 10 dřepů s výskokem.
  • 5
    Každý den si napíši 13 vděčností.

Připadala jsem si najednou jako Eistain. Začalo mi totiž docházet, že je opravdu jen a jen na mně, jakou cestu si každý den zvolím. A nebo jak říká paní Eva Kozderková, se kterou jsem měla tu čest natočit jeden z audio-rozhovorů: \"Každý den si mohu zvolit, zda se na svět budu smát, anebo se na něj budu mračit.\" 

No a tím se spustilo nejkrásnější krupobití AHA momentů:

  • AHA, takže náladu mi nemůže zkazit počasí, fronta na poště, výsledky voleb ani daněéé.
  • AHA, takže už nemusím nechat mlátit do svého emocionálního knoflíčku svou "kamarádku" s debilníma kecama, ani svou tchýni, dluh a ani fyzickou bolest.
  • AHA, s větou "Neber to tak vážně." si mohu klidně utřít to hov... z podrážky a kráčet si radostně dál.
  • AHA, pokud budu mít chuť být naštvaná, bude to moje, moje, moje volba!!! A nééé, že sebou začnu hned nechat smýkat, dmýchat, až se celá zamyšlená a obalená chmýřím nachomýtnu s hlemýžděm u Litomyšle.
  • AHA, to jáááááááá se rozhodnu, co mi dělá a nedělá dobře. Jáááá se teď podívám, po které cestě to sakra, hergot, laundon element celou dobu jdu.

A tak jsem ze své \"emotional skříně\" začala pomaloučku vyhazovat všechny železné košile zvyků, návyků, vzlyků a povyků, neboť když jsem se v nich podívala do zrcadla, vypadala jsem naprosto příšerně. Vlastně jsem se v nich cítila vždycky strašně!!! No mazéééc, co vám budu povídat. 

A tak došlo na mé další obrovské a nezlomné ROZHODNUTÍ. 

Já jsem se, dámy, rozhodla, že

ŽIVOT MĚ BUDE BAVIT.

Dámy, já jsem si tím polepila i své auto.
Opravdu, nekecám!
Všechny věci, které se chceme naučit a zdokonalovat se v nich, jsou o TRÉNINKU.
 
Naučit se cizí jazyk? AHA! Je potřeba se učit. Vymakané břišáky? AHA! Je potřeba posilovat. Spokojenost jako moje frekvence? AHA! Je potřeba se co nejčastěji na tuto frekvenci ladit...