Osobní život se mi v posledních dnech převrací vzhůru nohama, ostatně jako asi většině z nás… 🙂

Dnes byl jeden z těch božích dnů. Modré nebe, dětičky u babičky, nervy celkem v poho, mír, první motýl, dobrý kafe, a tak jsem si svou kreativitu vytáhla ven, na slunce.

Většinou to všechno začíná nadšením, touhou a pocitem, že teď to vyjde, ale stačí jen pidi chvilka a člověk to má chuť z fleku zabalit (a rozkopat!!!) No jen se podívejte na mou dnešní cestu…

Dřív bych se na to okamžitě vykašlala a byla bych VOTRÁVENÁ nejméně 16776764 dní. Jako vážně, co s takovou patlanicí? A co teprve s tím vnitřním pocitem, který se vznáší jako víla a něžným hláskem šeptá: „TVOŘ, ukaž, co v Tobě je, Ty jedinečná lidská bytosti“, versus realita, která na mě hodí ksicht: „Běž radši umýt nádobí, nic jiného ti stejně nejde.“

Nu, ale pokud jsem se něco za svou podnikatelskou dráhu naučila, tak je to: HLAVNĚ SE Z TOHO NEPO… a rozhodně to nevzdávat 🙂 Já vím, snadno se to řekne, ale je to zkrátka cvik jako cokoliv jiného. Takže hned po ránu 10 dřepů, trošku jógy a HLAVNĚ SE Z TOHO NEPO...

Takže se jako spousta dalších lidí snažím předstírat, že si z toho nic nedělám (dělám, furt dělám!!!). A čím starší jsem, tím více zjišťuji, že ten strach, obavy, pochybnosti a další sračky jsou stejně stále se mnou. Jsou tu, vedle mě, ve mně, u mě, za mnou, jsou všude. Boží!

A tak jsem došla do bodu, že se jen učím se jich tolik nebát a brát je spíš jako parťáky. „Dáte si kafe, sračinky moje milované?“ Prostě tu jsou, takže snažit se, aby tu nebyly, je naprosto a zcela zbytečné.

Nic mi nikdy nepomohlo tolik, jako přijetí všeho, co je. Jen si na to přijetí, v časech krušných a nemilosrdných, vzpomenout. Kdyby Vás tohle zajímalo a zrovna se třeba babráte v něčem podobném, tak nabízím konzultace pravdy. Mám je na homepage a je to síla. Ulevující síla… 🙂

No, ale zpět k tématu – neumíte si představit, do jakých rozměrů můj strach vyrostl, když jsem třeba tenkrát byla poprvé před vydáním vlastních sešitů. Já vím, pro někoho úplná brnkačka, ale pro mě to bylo fakt šílenství, která s brnkačkou neměla rozhodně NIC SPOLEČNÉHO!!! Mít vlastní sešity? Pro sešity jsem si do té doby chodila jen do papírnictví. A teď jsem se je rozhodla prodávat a vrchol všeho byl a stále je, že se Vám ty sešity i líbí… Je toto vůbec možné? Tuhle Vesmírnou hru na život fakt nechápu, ale NEJ MĚ BAVÍ!!!

Všude píšu, že mi kdysi paní učitelnica i akademická malířka jasně řekly, že NEUMÍM MALOVAT!!! A víte co? Měly pravdu!!! Já když začnu malovat, tak to vážně vypadá poměrně nehezky… NEKECÁM! A NEFŇUKÁM! Ale víte, co se u mě opakovaně děje? Děje se to, že touha tvořit je prostě větší než ten fakt, že to tzv. neumím. A tato touha je obr mega veliká a zářivá a do očí bijící reality si absolutně nevšímá. Totálně to všechno IGNORUJE!!! Zkrátka takové brilantní F*CK OFF!

Tohle ustát ale úplná sranda není. Všude jsou úžasné ženy, které když vezmou právě třeba štětec do ruky, tak vznikne něco překrásného, dokonce dech vyrážejícího, ale ony si nevěří, mají pocit, že to překrásné není dost dobré a že něco takového umí kde-kdo. A mně se v tu chvíli chce omdlít, utéct, zahrabat se…

Ale jediné, co s tím jde udělat, je brát to jako fááákt mega vtipnou hru a dělat si to po svém, neboť když to ze samého strachu dělat nebudeme, tak se zblázníme, a když to dělat začneme, tak jako tak to stejné šílenství nastane. Každý měsíc to chci vzdát!!! Ale ONO TO fakt VZDÁT NEJDE…

Asi ne nadarmo se všude píše, že překonáním strachu to všechno teprve začíná. Odhodlání. Vykročení. Změna. Víra. Blá, blááá, bláááááá…

ZAČÍT TÍM, ŽE ZAČNEME.

To mi připomíná poslední článek o NÁVRATU NA SVOU VLASTNÍ CESTU. Četli jste? Vrátit se na svou vlastní cestu, O KTERÉ ČLOVĚK ANI NEVÍ, ŽE TAM NĚKDE JE. Někdy je mi z toho všeho fakt trošku/hodně šoufl!!! Zrovna teď, když to píšu. Moment, jdu si nalít skleničku červeného…

Vlastně celá cesta je tak trošku vždy a pořád šílená. A tak se občas sebe samu snažím uklidnit, že když jsem se ve věku 0 zvládla narodit, tak proč bych vůbec měla něco řešit? Většinou to tedy moc nezabere, ale není to špatný, což?

Miluji rozhovory s Jirkou Charvátem, který vlastně neříká nic jiného, než že tohle všechno je fakt šílené, ale říká to tak, že my všichni řveme smíchy, protože víme, že má prostě pravdu… (Na mém youtube kanálu mám s Jirkou hned několik super rozhovorů.)

Ale opět se vrátím k tématu – na dveře nám tedy buší nejistota, strach, zoufalství a nesnesitelné pochybnosti. Chce se nám zvracet a chce se nám od toho utéct, protože máme pocit, že jsme k ničemu. Srovnáváme se s ostatními, cítíme se naprosto ztracení a 5 uhňuhnaných lajků u každého našeho příspěvku nám rve srdce z těla.

A to je ten moment, kdy je zkrátka fajn se tomu zasmát, juknout se sami do sebe, zda nás to hlavně stále baví, zda nás to stále táhne a PŘIDAT k tomu divokou ČERVENOU. Jo, slyšíte dobře, PŘIDAT ČERVENOU!

Přidat červenou znamená přidat energii a vášeň. To je pro mě vždy moment úplného štěstí. Ten pocit lásky sama k sobě za to, že…

…jsem to nevzdala a naopak jsem přidala! Že jsem přidala červenou!

Červená nás učí NEZABÝVAT SE TÍM, CO SI MYSLÍ OSTATNÍ. Červená nás učí dělat to od srdce a z pánve.

V současné době jsou pro mě barvy, hudba, káva, nový foťák a videa TOP kombinací. Jasně, že mi tu pořád drnčí ta stará známá odrhovačka: „Je to trapný, trapný, trapný, je to strašný a sebestředný, humta, humta humtata,“ ale od toho mám červenou, která mi vždy královsky připomene, že SE NA TO mám VY… A PROSTĚ V TOM POKRAČOVAT A HLAVNĚ SI TO UŽÍVAT.

Když jsem v roce 2009 začínala se Strolleringem (cvičení s kočárkem), byla jsem ta úplně nejvíc ultra trapná matka v ČR. Ta, co skáče u kočáru. Bolela ta kritika? No jasně! Zabývala jsem se tím? No jasně. A teď? Teď se tomu jen usmívám. Už tenkrát se mi totiž povedlo UDĚLAT Z PRDU KULIČKU. Totiž z té trapné myšlenky cvičit s kočárkem se během 7 let vytvořila celorepubliková značka, kterou jsem úspěšně prodala.

A přesně tak je to se vším. V danou chvíli nám to přijde šílené, nereálné, nepříjemné, strašidelné a neuchopitelné, ale když zavřeme oči a přeneseme se do budoucnosti, většinou ten ptáček zpívá úplně jinak, než ten přiškrcenej vypelichanec, kterého máme zrovna teď u ucha.

A tak si dál vesele maluji, fotím, konzultuji, koučuji, EDITuji, natáčím a objevuji nové a nové světy, které mě naprosto příšerně děsí a lákají zároveň.

Vzpomínám si, jak jsem opakovaně prosila mé kamarádky, abychom si společně něco vyrobily. Toužila jsem něco umět. Umět něco vytvořit. Pečení vánočního cukroví ale vždy skončilo tak, že jsem u sklenky vína něco brebentila a kamarádka to za mě upekla. Tak to bylo většinou s každým mým uměleckým popudem.

NO A JAK TO DOPADLO TENTOKRÁT?

TAKHLE. Obrázek, který jsem začala na své zahrádce malovat, jsem si poté vyfotila, prohnala ho mnoha aplikacemi, které MILUJI (!), neboť nám neumělcům umožňují se z konečného výsledku také radovat, až jsem jej nechala vytisknout na plátno (20×20), abyste mohli výše zmíněnou KOUZELNOU ČERVENOU barvou někomu udělat radost a připomenout mu, kde je jeho domov…

Mějte se barevně a DÍKY, že vás to se mnou baví.