Jak udělat z prdu kuličku?

Osobní život se mi v posledních dnech převrací vzhůru nohama, chvílemi to vypadá, že tři měsíce s dětmi na Krétě byly jen roztomilou předehrou.

Dnes jsem například vstala ve 4am, uvařila jsem si čaj, pustila si svíčku, zapálila si hudbu (vtip po ránu) a vzala si štětec do ruky…

Většinou to všechno začíná nadšením, touhou, zvědavostí, ale kolikrát stačí jen malá chvilka a člověk to má chuť z fleku zabalit. No jen se na to podívejte. Ano, myslím tento „začátek“ mého dalšího počinu. Začátek hodný zahrabání se… Souhlas?

Ale pokud jsem se něco za svou podnikatelskou dráhu naučila, tak je to NEBÁT SE 🙂 Jenže snadno se to řekne, ale těžko se to dělá. Strach mám pokaždé. Pořád. Neumíte si představit ten obr strach, který mi tepal v uších, v očích i v nose, když jsem pro sebe a své dětičky kupovala letenky na Krétu…

Ale asi ne nadarmo se všude píše, že překonáním strachu to všechno teprve začíná. Odhodlání. Vykročení. Změna.

ZAČÍT TÍM, ŽE ZAČNEME.

To mi připomíná poslední článek o NÁVRATU NA SVOU VLASTNÍ CESTU. Četli jste? Vrátit se na svou vlastní cestu. To je panečku začátek. Nááářez!

Začátek je zkrátka asi vždy šílený. Vždyť samotné narození se na tento nádherný svět je nepopsatelným oříškem. A já vám povídám, že když jsme se ve svém věku 0 zvládli narodit, tak proč bychom nezvládli to ostatní?

Každopádně je fajn vědět, že na každém začátku nám na dveře buší nejistota, která se střídá se zoufalstvím a hlubokými pochybnostmi. Chce se nám od toho utéct, máme pocit, že jsme k ničemu. Srovnáváme se s ostatními, cítíme se naprosto ztracení a 13 uhňuhnaných lajků u každého našeho příspěvku nám rve srdce z těla.

A to je ten moment, kdy je zkrátka fajn přidat ještě víc. PŘIDAT divokou ČERVENOU.

Jak vidíte na dalším obrázku, já to udělala a vždy, když jsem v životě chytila ten strach za pačesy, nevzdala to, ale naopak jsem přidala, byla to super jízda.

Přidat červenou znamená přidat energii a vášeň. V ten moment totiž přestaneme sami k sobě cítit kritiku. Naopak začneme cítit sami k sobě lásku jako Mt.Everest velikou. To je pro mě vždy moment úplného štěstí. Ten pocit lásky sama k sobě za to, že…

…jsem to nevzdala a naopak jsem přidala! Že jsem přidala červenou!

Červená nás učí NEZABÝVAT SE TÍM, CO SI MYSLÍ OSTATNÍ. Červená nás učí dělat to od srdce a z pánve. Usmíváte se? To je dobře.

V současné době jsou pro mě barvy, hudba, káva, foťák, crazy oblečení a doplňky TOP kombinací. Jasně, že se člověk nejdřív stydí vyfotit sám sebe. V hlavě totiž zase hraje tu stará známá odrhovačka: „Jo to trapný, trapný, trapný, je to sebestředný, humta, humta humtata,“ ale od toho je tady právě ta červená, která nám pomáhá SE NA TO VYKAŠLAT A PROSTĚ TO UDĚLAT.

NEJLEPŠÍ VĚC, KTERÁ SE MI POSLEDNÍ DOBOU DAŘÍ JE, ŽE VĚŘÍM SAMA V SEBE.

Když jsem začínala se Strolleringem (cvičení s kočárkem), byla jsem ta ultra trapná, co skáče u kočáru. Jednou jsem dokonce dostala komentář, že mé děti jsou chudáci, když mají takovou mámu.

Bolelo to? No jasně! Zabývala jsem se tím? No jasně. A co teď? Teď se tomu upřímně jen směju. A přesně tak je to se vším. V danou chvíli nám to přijde šílené, ale když zavřeme oči a přeneseme se do budoucnosti, většinou ten ptáček začne úplně jinak zpívat…

A tak si dál vesele maluji a objevuji úúúplně jiné světy, o kterých se mi ani nezdálo.

Vzpomínám si, jak jsem opakovaně prosila mé kamarádky, abychom si společně něco vyrobily. Toužila jsem něco umět. Umět něco vytvořit. Pečení vánočního cukroví vždy skončilo ale tak, že já jsem u sklenky vína něco brebentila a kamarádka poctivě pekla. A tak to bylo většinou s každým uměleckým popudem. A dál jsem si rypáček máchala v přesvědčení, že nic neumím.

Při třetím kroku doporučuji přidat ŽLUTOU. Žlutá je světlo, lehkost a hravost dohromady. A to je, dle mého, přesně to, co je zapotřebí u kroku číslo tři.

Pojďme si teď ale zopakovat jednotlivé kroky k dosažení toho, co si opravdu moc a moc a moc přejeme 🙂

První krok je tedy (většinou) kombinace naší obrovitánské chuti a touhy, s příšernými a nezvladatelnými pochybnostmi a strachy. U kroku číslo jedna se často stává, že to vzdáme. A to je buď vážně veliká, převeliká škoda, anebo je to fajn, protože zjistíme, že jsme to vlastně zase až tak moc nechtěli…

Druhý krok je nastává logicky pouze tehdy, když po tom prvním nezdrhneme. Druhý krok je o barvě červené. Je to o zdravé drzosti, energii a vášnivé touze jít dál. Červená je plná sexuální energie, je nespoutaná a divoká a to je přesně to, co při druhém kroku člověk potřebuje. Když se červené barvy nebudeme bát, pomůže nám se do sebe zamilovat a dodá nám kuráž tygřice. Přestaneme se dívat okolo, kdo co tomu říká nebo kolik lajků jsme dostali. Červená barva v nás rozdmýchá oheň, který už jen tak neuhasne. Souhlas?

Třetí krok by měl být žlutý, prosvětlený, lehkonohý a radostí prostoupený. Ano, radost je to slovo. Už nám nezáleží na tom, co na to řekne okolí, anebo spolužák Franta Bednařík. Je nám to opravdu FU(c)K!!! A proto si dovolíme přidat zářící žlutou protože si DOVOLÍME přidat sami sebe!!! Přidáme přirozenou, kreativní, nespoutanou a radostnou část své lidské podstaty!!!

NO A JAK TO TENTOKRÁT DOPADLO?

TAKHLE 🙂 a tady jsou další.

Mějte se barevně a DÍKY, že vás to se mnou baví.

SEŠITY

KARTY

OBRAZY

ŠTĚTCE

Komentáře
  • Rubriky
  • Krásný den, jmenuji se Edita a miluji modrou indulonu, hory, pivo, humor, akci, barvy a dalších milion věcí…

    S blížící se čtyřicítkou mi na vrata začala bušit silná potřeba změny, a co vám budu povídat, byl to mazec přesně jako podle učebnice. Musela jsem se totiž zpříma podívat na své strachy, závislosti a na své urputné lpění, což mě celé hodilo do víru věcí, o kterých se mi ani nesnilo:

    Začátek 2018

    Po sedmi nádherných letech s největší láskou prodávám své „miminko“, svou značku Strollering. Bylo to těžké? – Ano, bylo. Bylo to správné rozhodnutí? Absolutně ano.

    Léto 2018

    Sama jsem velice překvapena, ale jednoho krásného dne házím své těžké horské kolo do pole. Bylo to (kolo) těžké? Ano, bylo. Bylo to správné rozhodnutí? Absolutně ano. A o co přesně šlo se dozvíte třeba na Vyprávění u vína…

    Listopad 2018

    „La, lalala… doma nemám stání už od jarního tání, cítím, že se blíží listopad…“ Kupuji letenky a odlétám sama se svými dvěma milovanými dětičkami na 3 měsíce do opuštěné vísky na jih Kréty. Bylo to těžké? – Ano, bylo. Bylo to správné rozhodnutí? Absolutně ano.

    No a jak už to v pohádkách bývá, dotyčný jde do světa, aby našel, zažil a naučil se. Já v té pohádce vážně byla, život svůj jsem opět zryla a po hóóódně dlouhé době jsem se vrátila zpět na vlastní cestu.

    A od té doby z této své krásné iluze činím každodenní sílu setrvačnou, díky které jsem se s první rozkvetlou sněženkou konečně rozhodla, že proměním své nespoutané, nelogické a amatérské vášně ve SVÉ(po)VOLÁNÍ… (více o mně)